Křest básnické sbírky "ČISTÉ SRDCE"

Sbírka byla formálně věnována Aničce Veselé, se kterou se autor setkal v dětském domově a která také sbírku dne 16.12.2016 pokřtila. Autor Aničce a všem ostatním zúčastněným veřejně četl:

"Společnost obyčejně uznává lidi podle společenského žebříčku hodnot. Já, přestože se považuji za součást společnosti tyto hodnoty neuznávám, a to z jednoho jediného důvodu. I když výjimky potvrzují svá pravidla, takzvaně úspěšný člověk podle mě není vždy člověk, kterému jsem schopen důvěřovat. Nevím, jestli jsem já sám důvěry hodný, to nechám na posouzení jiným, jedno ale vím, nikdy nezůstanu nikomu nic dlužen... Ne že by v tom proto byla z mé strany nějaká škodolibost, to ne, svou sbírku prostě formálně věnuji někomu, kdo je v tomto ohledu stejný jako já."

Po té pozval Aničku k sobě... a pokračoval:

"Abych vám mohl představit Aničku Veselou, musím říct nejdřív něco o mně.

Ten příběh je jako váš vlastní, velmi dlouhý a propletený, mohl bych tady číst hodiny a hodiny, proto jen v krátkosti a pro představu. Protože toho mí rodičové měli dost na práci sami se sebou, zažil jsem čtyři roky ústavní výchovy. Dítě v takovém stavu se jen velmi obtížně zorientuje v tom, kdo to s ním myslí dobře, a kdo ne. Sebeobviňování pro nepřijetí rodiči a citová deprivace jsou většinou tak rozsáhlá zranění, že se jim člověk většinou poddá, uzavře se a zůstane už navždy zlomený. Měl jsem nakročeno ke stejné propasti, ale neskočil jsem v ní. Místo toho jsem byl umístěn do dětského domova, kde jsem potkal Aničku. Nejdřív jsem se jí bál jako všech ostatních vychovatelů, se kterými jsem přišel do styku v předchozím ústavu. Když se rozzlobila, křičela po chodbě, až se celej děcák otřásal v základech. Všichni, od malých dětí, po puberťáky, po dospělé studenty o hlavu vyšší než Anička zalezli do svých pokojů a nikdo se neopovážil něco namítat. Měli jsme opravdový strach. Nebyl to ale strach, který má člověk z pocitu beznaděje, byl to strach z lásky, z toho, že jsme se styděli, báli jsme se Aničku zklamat proto, že ona se o nás skutečně zajímala. S každým z nás dětí měla zvláštní vztah. Vždycky poznala, že nás něco trápí, vždycky se zajímala, co to je a vždycky tu pro nás byla, aby nám dala upřímný pohled na věc a podpořila nás v tom, co bylo třeba udělat. Nikdy nás netrestala jako ti druzí, kteří nad námi měli jen společenskou nadvládu, pro které jsme byli jen šichtou v práci. Když to bylo nutné, Anička se za nás postavila navzdory celému vedení dětského domova. A stejným způsobem působila před dětským domovem ve školství, a stejným způsobem působí ve školství dodnes. Pokud vím, učitelský sbor se jí pro jistotu vyhýbá, když přijde do sborovny, učitelé přestanou pomlouvat děti, nebo si na ně přisazovat, protože Anička jim vždy řekne svůj díl, co si o tom myslí.

Jednou jsem udělal obrovský průšvih. Bylo by skutečně na dlouho rozebírat to, i když někteří z vás ten příběh už znají a jiným ho někdy rád povím třeba u skleničky vína nebo šálku čaje. Anička vzala do tašky tuším dvě litrové láhve slivovice, naložila mě do auta a jela se mnou z Ostrova do Karlových Varů na policii. Nemluvila se mnou, a já se neopovažoval mluvit s ní, věděl jsem, jak moc se na mě zlobí. Přišli jsme na chodbu, beze slova ukázala prstem na dřevěnou lavici kam si mám sednout a zaklepala na prosklené dveře. Když asi po dvaceti minutách vyšla, podívala se na mě přísně, a ukázala prstem do kanceláře ať vejdu. Když jsem vešel, řekla: "Pozdrav." Když jsem ze sebe vysoukal "Dobrý den", řekla: "Omluv se." Jeden ze dvou policajtů řekl: "To je dobrý..." ale Anička řekla: "Ne, to není dobrý, vy máte svojí práce až nad hlavu, omluv se." "Omlouvám se..." vypravil jsem ze sebe a chtěl jsem pokračovat něco ve smyslu, že už to neudělám, ale Anička, žena činu už nečekala na to, co kdo řekne, otevřela dveře a ukázala zase prstem ven na lavici, já vyšel a čekal na ní na chodbě. Za chvilku jsme jeli zpátky lehčí o dva litry slivovice. Anička je první skutečný člověk v mém životě, který tu pro mě opravdu byl, který mne respektoval, který se o mě skutečně zajímal, aniž by to měl v popisu práce. Všichni ostatní se zajímali spíš o to, co chtějí oni, a když jsem jejich přání nenaplňoval, zlomili nade mnou hůl, nebo hodili pomyslnou flintu do žita, proto, že jsem se nechoval tak, jak chtějí oni, bez ohledu na to, co chci já. "K jejich škodě", jak mi řekla jednou Anička, když jsme hovořili o mojí rodině. Anička mi dala pohled na to, kdo jsem. Teprve po letech jsem se Aničky ptal, proč se k nám chovala jinak, než všichni ostatní, a Anička mi na to řekla: "Neměli jste v podstatě dětství, byli jste nuceni velmi rychle dospět. Když jste něco provedli, nebylo to proto, že jste to mysleli zle, ale proto, že jste byli sami nešťastní. A to není to samé, jako když někdo škodí pro svůj rozmar nebo sobectví. Nemohla jsem vás proto měřit stejným metrem, rozdíl je v motivaci. Bylo potřeba vás chránit, dát vám sice za průšvih lekci, ale ne trest."

Autor po odmlce pokračuje...

"To byl Aničky soukromý důvod, její rozhodnutí, proč tu pro nás byla. Neznám všechny příběhy ostatních dětí a lidí, kteří přišli s Aničkou do kontaktu, ale některé znám, a garantuji vám, že to, co jste slyšeli o mě a o Aničce je jen střípek z jejího života. Pochopil jsem, že je to právě ona, kdo mě naučil co je to skutečný soucit. Anička je v mých očích člověk, na koho se můžete obrátit ve chvílích, kdy jste úplně na dně a víte, že vaší momentální slabost nezneužije. Můžete mu říct cokoli. Víte, že k vám bude upřímný a pravdivý, aniž by vás odsoudil za to, že jste udělali chybu. Proto pokud by se vám někdy zdálo, že jste na všechno sami, nemusíte už zoufat, Anička existuje. Musíte být ale také ochotní podstoupit riziko, že se dovíte něco nepěkného o vás samotných."

Autor závěrem dodává...

"Závěrem, i když je to dnes Aničky večer, chci říct, že mám to štěstí, že mezi vámi jsou přátelé, kteří mi jsou blízcí tak jako Anička a i když dnes nezbyl prostor na to, abych o nich mluvil, vím o vás a jsem vděčný za to, že jste."